Historie
1 Vznik první
republiky
2 Nedostatek
domacího odboje
3 Beneš odsuzuje
Háchovo jednani
4 Odsun
5 Slovenská otázka
6 Národnostní
otázka
7 Strategické
smýšlení komunistů
8 Druhá vlna
emigrace
9 Šedivost české
situace
10 Kulturní a vědecká
přidušenost
11 Kdyby: Mnichov,
Benes, odboj, Jaro
12 Nevyvozuje závěry
13 Republiku si
rozboříme sami
14 Optimismus ohledně
budoucí politiky
Soucasna ceska
politika
1 Kratkozrakost
2 Neangazovanost
Moje situace
1 Případné opusteni zeme neni
motivovano primarne politicky
2 Vedecka kultura
nezkveta
3 Jsem tady doma
Dostal jsem se k neobyčejně zajímavé knize od Pavla Tigrida, vydané poprvé v roce 1988. Tigrid byl český exilový spisovatel a žurnalista, později ministr kultury.
Obvykle si poznámky ke knihám podrobněji nevypisuji, ale po dočtení Průvodce jsem na něj nikde nenašel uspokojivou recenzi.
Kniha se zabývá smyšleným setkáním Tigrida na dovolené v Jugoslávii se svou kamarádkou, svobodnou matkou Lucií. Lucie se rozhoduje, zda emigrovat a domluví se s Tigridem, že jí během následujících 13 dnů dá "kurz" československé historie. Ten by jí měl pomoct pochopit, jak se naše společnost ocitla v tehdejší situaci.
Kniha je adresovaná mladým lidem, řekněme dvacetiletým, pětadvacetiletým. Tedy generaci mých rodičů, ale její výpovědní hodnota nepoklesla.
První otázka je hned ta hlavní. "Jak začal propad do toho průseru, ve kterém teď žijeme? Bylo to okupací po Pražském jaru, že jo?"
Tady si Tigrid výjimečně zaspekuluje s coby-kdyby. Co kdyby nás Sovětský Svaz nechal vyvíjet se vlastní cestou socialismu s lidskou tváří? S tím je spojená otázka, s jakým množstvím demokracie by se lidi spokojili.
Cílem reformních komunistů nebylo vydat se k demokracii, ale reformovat stranu. Uvolnění poměrů byl spíše vedlejší efekt.
Při rozhovorech se téma točí sem a tam jako při rozhovoru. Za třináct večerů stihnou projít nejdůležitější okamžiky moderních čs dějin.
Vypíšu v bodech, co jsem se dozvěděl a nerad bych zapomněl.
První republiku získal především zahraničním odbojem. Legie byly daleko významnější pro politické vyjednávání jako argument československé vůle po samostatnosti.
Československo vzniklo jako národností národ Čechů a Slováků, ačkoli Němců bylo více než Slováků. Přesto bylo jasně patrná česká kontrola a patronizující přístup vůči Slovákům.
Slováci vstoupili do Čs s příslibem federalizace, který byl posléze ostudně zrušen. Jejich motivací byla oprávněná obava ze sousedních nepřátelským států. Viz maďarsko-československá válka, ve které Maďaři získali 2/3 slovenského území.
Československá národnostní politika byla poměrně tragická a bezohledná. Úředním jazykem byla "českoslovenština" a národnostním menšinám často nezbyla jiná forma projevu než separatismus.
Možná s tím souvisí i pozdější snaha Slováků legitimisovat Tisův režim. Přece jen to bylo po tisíci letech Slovensko.
Francie a Británie po posledním jednáním s Hitlerem naznačili, že se nebudou stavět proti případnému vojenskému střetu. Rozhodnutí tedy bylo na nás
Eduard Beneš, toho času v exilu velmi tvrdě odsoudil Háchovu kapitulaci. Především to, že v podobné situaci by se nemělo nikdy ustupovat. Sám přitom postoupil pohraničí v daleko příznivější situaci.
V obou světových válkách si naši spojenci stěžovali na nedostatek domácího odboje. Atentát na Heydricha měl velký význam propagandistický. Heydrichiáda byl silný argument pro obnovu Čs v předmnichovských hranicích. O tom Čs odboj vyjednával sporu po celou válka. Sudety získalo Německo ač pochybnou, přece právní cestou, ještě před válkou.
Surovost odsunu Němců schvalovalo i mnoho jinak solidárních a humanitních figur.
Komunisti byli vždy odhodlaní převzít moc ve státu. Demokrati je nepodezírali z nedemokratických praktik do samého konce.
Svou pozici si vybojovali. Po druhé světové válce to byli oni, kdo tvořil Košický vládní program schválený skupinou okolo Beneše.
Beneš chtěl spoléhat na východní spojence po té, co se nás ti západní nezastali. Hrozbu revoluce, která se jen zvýší osvobozením Čs rudou armádou, si uvědomoval.
Politika po válce byla plná oportunistů.
Tigrid se snaží odpovědět na to, jaká je Čs povaha a zda nás poznamenala naše poraženecká politika. Zajímavé je srovnání s Poláky, kteří se mnohdy zachovali zcela opačně, přesto ke konci 80. let byl jejich národ stejně šedivý.
Lucii ke zvažování emigrace motivuje ubohost poměrů a jejího okolí. Není nijak angažovaná. Stejně jako většinu vrstevníků ji charta nezajímá a snaží se žít mimo politiku, takové prostředí nachází mnohem snáz mezi přáteli než v rodině.
Tigrid předvídá, že pokud se této generaci dostane svobody, nebude demagogická. Celé mládí jim přece byla cpána prázdná hesla lidmi, kteří jim taky nevěřili.
To netrefil.
Současná politika
Celá je velmi krátkodobě zaměřená. Čtyři roky a pak mlha. Každá strana před volbama slibuje zaměřit se na vzdělávání. Přesto se Česká republika zviditelňuje skandály jako zrušení vědeckého programu po té, co jsou připravení přijet (výpovědi z předchozích ústavů, koupě domu v Česku, stěhování laboratoře). Nebo odvolání slíbené podpory vzdělávácího programu CTYonline z důvodu "elitářství" a efektivně tím znemožnit přístup studentům, kteří si jej nemohou dovolit sami. Nepřímým důsledkem je, že tento program byl v ČR zrušen.Je samozřejmě na nás občanech říct, že chceme lepší školství a vědu. A hlavně stabilnější. To je však jiné téma.
Charakteristický rys české povahy je odmítnutí občanské aktivity. Ve svém okolí v Česku znám možná pět angažovaných organizací. Skaut, ADRA, Charita, TF, Brontosaurus.
V Anglii je normální se aktivně podílet na zlepšení společnosti.
Společenská aktivita má u nás ještě pachuť, kterou získala v minulé době.
Moje situace
Nemohl jsem si některé části knihy nevztáhnout na sebe. Je pravděpodobné, že budu žít v cizině. To souvisí s nesystematickou podporou vědy u nás daleko víc než s národní náladou.I když stín malosti poměrů lze ještě místy vycítit. Aspoň teď vím, co k ní mohlo vést.
